Rodinná štafeta

Jonášek ve svém dosavadním krátkém životě překročil další metu – šestinedělí je pryč, žloutenka naštěstí taky. Ze spavého „červíčka“ se stává živé miminko, které vnímá svět kolem sebe a začíná se projevovat – jak úsměvy nebo broukáním, tak křikem, když ho třeba zrovna trápí bříško.

MiMi je stále k nezaplacení
Jak už jsem popisovala minule, Jonášek hodně kulí oči a nevěřícně zírá na všechno, na co ta jeho očička dokážou zaostřit. Na to je postýlka MiMi výborná. Má průhledné boky, takže Jonáškova postýlka je ověšená barevnými hračkami a on na ně může „hodiny“ kulit oči. Moc ho to baví a je tak spokojený.
Kromě toho stále více využívám toho, jak je postýlka skvěle pojízdná. Jonášek už tolik nespí a chce, aby na něj stále někdo mluvil, sahal, hladil… Kdyby nebylo postýlky, musela bych ho mít asi mnohem častěji na rukou, ale takhle si můžu vzít Jonáška v postýlce ke stolu, do pracovny, do obýváku a zároveň mám volné ruce i na další věci – například na psaní úkolů s naším prvňáčkem – Eliškou.
A postýlku nevyužívám pouze já a Jonášek. Stala se v naší poměrně velké rodině takovým „štafetovým“ kolíkem – když si potřebuji něco zařídit, přisune si tatínek Jonáška v postýlce blíže k sobě (a často i televizi!). Na malou chvíli ho v postýlce může pohlídat i malá Eliška a můžu ho svěřit i pod dohled našemu Péťovi. Nedovedu si představit, jak bychom takhle po našem bytě pohybovali s klasickou postýlkou.

Bolavé bříško, vyrážka a spol.
Zatím nehrozí, že by postýlka byla našemu miminku malá. Jonášek přibírá spíš méně, ale prý to nevadí, má prostě svoje tempo. Mám pocit, že se v ní cítí dobře a že si na ni zvyknul – ranní spuštění kolotoče doslova zbožňuje a směje se přitom na celé kolo.
Má se zkrátka k světu. A nevadí ani běžné kojenecké neduhy – třeba potničky a kojenecká vyrážka, na kterou zatím výborně zabrala Holtova mast. Trochu také začal poplakávat a kroutit se kvůli prdíkům a bříšku. Nasadili jsme kapky SAB simplex a baby calm  a kromě toho nahříváme bříško polštářkem s peckami. Také zkoušíme pást koníky, ale zatím ho ta jeho velká kebulka hodně převažuje do strany. Stále je to veselé, spokojené miminko, miluje koupání a je nejvíc šťastný, když se nad jeho postýlkou skláníme všichni jako sudičky.

Já sedím u stolu a po kojení si dopřávám ranní kafe a Jonášek na mě krásně vidí a můžeme si opravdu doslova povídat, protože začal vydávat takové ty první miminkovské zvuky.

Jonáška máme za odměnu

Už to bude skoro měsíc, co je Jonášek na světě. Stále ještě má žloutenku, ta ale podle paní doktorky pomalu ustupuje. Na Jonáškovi se nemoc kromě „opálené“ barvy a nažloutlých očí projevuje spavostí a klidem. Moc nám pomáhá super průhledná postýlka MiMi. Jonáška můžu vystavovat na sluníčko nebo denní světlo vlastně pořád. Vlastně s ním během dne pohybuju po obýváku podle toho, kam zrovna svítí. To by s normální postýlkou nešlo. Průhledná vanička je k tomu taky úplně dokonalá.

Ticho nevedeme
Celkově to vypadá, že máme Jonáška za odměnu. V noci krásně spinká a budí se jen jednou kolem třetí na kojení a pak hned zase usne a spí třeba i do půl osmé. Přes den začíná být více vzhůru. Dosud vlastně buď jedl, nebo spal, teď už je přes den více bdělý. K tomu se MiMi taky výborně hodí – protože sestřička Eliška byla o prázdninách doma, užívala si Jonáška v MiMi a přitom zároveň mohla třeba koukat na televizi – prostě ideál. A Jonášek je spokojený, protože ho pořád někdo hladí nebo na něj mluví. Ono se říká, že přes den nemají být děti v úplném tichu, aby věděly, že není noc. Což je u nás dokonale splněno, ticho v naší velké rodině přes den není vlastně nikdy.

Dudlík+MiMi postýlka=spokojená rodina
Další věc, za kterou musím toho našeho kluka malinkého, pochválit je dudlík. Dudá krásně prakticky od narození a krásně se tím uklidní. Takže když potřebuju něco udělat do práce, přisunu si postýlku ke stolu a jednou rukou průběžně mu zasouvám dudlík do pusy, jak mu stále vypadává. Jeho to uklidňuje a já nemusím pořád odbíhat od stolu a od práce.
Stejně tak, když něco dělám, třeba žehlím, vařím nebo společně s Eliškou něco vyrábíme u stolu v obýváku, přivezeme si Jonáška v postýlce a máme ho stále na očích. A naopak i on může být takhle vlastně s námi a zapojit se do společného života.
Co se týče spaní, podle rady naší paní doktorky dávám Jonáška spát střídavě na jeden nebo druhý bok. Za záda mu položím srolovanou deku, takže Jonáše v poloze krásně „drží“. Na to je postýlka taky praktická, je tak akorát velká, takže dítě ani dečka nikam nepopojíždí.

Náš kuliočko
Jonášek stále více pozoruje svět kolem sebe. Vlastně na něj opravdu zírá někdy úplně nevěřícně. Upřímně, člověk se mu přece nemůže divit! A tak mu teď nejčastěji říkáme kuliočko, jak kouká a strašně u toho kulí oči.
Ještě neotáčí hlavičkou, jen pohybuje očima. Je strašně spokojený, když může přes plastové průhledné boky postýlky pozorovat třeba lístky na kytce. Na kraj postýlky jsme mu proto zavěsili hračku a on na ni kouká. Kolotoč nad postýlku měl nepraktický úchyt, ale z fotky je vidět, že si s tím tatínek hravě poradil.

Postýlka jako kino

Po návratu z porodnice na mě a na Jonáška čekala kromě rodiny také postýlka MiMi. Že to není obyčejný kus nábytku, se přesvědčuji každý den!

Z porodnice jsme odcházeli pátý den po porodu. Už tam jsme měli praktické průhledné vozíčky, takže jsme na podobnou postýlku byli zvyklí už od počátku, ale MiMi překonala naše očekávání. Jonášek má totiž novorozeneckou žloutenku, na kterou je nejlepší lék co nejvíce denního světla. Vlastně až doma mi došlo, jak neuvěřitelně praktická z tohoto pohledu MiMi je. S postýlkou zajedu těsně k oknu, můžu ji natočit, naklonit, podle toho jak se Jonášek nebo sluníčko otočí. A vanička je průhledná, takže Jonášek se opravdu může „opalovat“ na sluníčku ze všech stran.

MiMi a monitor dechu
Postýlku MiMi jsem si povlékla prostěradlem (dvakrát otočeným, plenkou), doplnila monitorem dechu a samozřejmě modrými dečkami. Co se týče monitoru dechu, rozhodla jsem se pro něj také až v porodnici po Jonáškových výpadcích při dýchání. Sice je podle vyšetření zdravý, ale znáte to. Jistota je jistota. Do MiMi zapadne jako ulitý. Podložka monitoru dechu se přesně vejde po matraci a ovládací panýlek mám zavěšený u hlavy Jonáška na rukojeti postýlky.

Nemůžeme se vynadívat
Šikovné je také výškové nastavení postýlky. Když potřebuji najet ke gauči, postýlku si jednoduše zvýším. Dá se také naklonit, což nám v porodnici doporučovali. Na Jonáška tak pořád vidím. Jednak ho můžu kontrolovat a taky se na něj dívat jak v kině – na ty ksichtíky a grimasy, co začíná předvádět. To je teď největší zábava pro naši budoucí školačku Elišku. Dokáže u něj sedět hodiny, hladí ho a pozoruje. MiMi je natolik stabilní, že nemám vůbec strach, když se o ní Eliška opírá nebo s ní manipuluje. Je to malá velká pomocnice, vidím na ní, že se cítí pyšně jako právoplatná ošetřovatelka a velká ségra!

První týden s námi

Jmenuji se Jana a do naší rodiny nedávno přibyl nový člen – miminko Jonášek. Jonášek má dva starší sourozence, velkého bráchu Péťu, kterému je už 13 let a šestiletou sestřičku Elišku.
Miminko jsme plánovali a všichni se na něj moc těšili. Třetí těhotenství mi sice dalo zabrat, obzvlášť finále v letních vedrech. K tomu mi Jonášek na poslední chvíli přidělal velkou starost. V bříšku mi vehementně skotačil prakticky celých devět měsíců, ale tři neděle před termínem porodu se najednou otočil hlavou nahoru! Týden jsem se děsila porodu koncem pánevním, ale nakonec si dal říct a stočil se zpátky do normální polohy.

Jonáš je tady
Při další kontrole pan doktor shledal, že nic nebrání, aby se podíval na svět, píchl mi vak s plodovou vodou a já mohla rodit. Porod byl krátký, ale opravdu intenzivní. Výsledek ovšem stál za to! Nejkrásnější miminko na světě! Narodil se nám sice o 11 dní dříve, ale míry měl víc než vyzrálé – 3,54 kg a 50 cm.
Ještě nás Jonášek krátce po porodu trochu pozlobil, že na dva krátké okamžiky přestal dýchat. Naštěstí to byla běžná komplikace. Podrobné vyšetření neukázalo žádné onemocnění a tyto „výpadky“ se pak už neopakovaly.

Tajemství proutěného košíku
Přiznám se, že jsem trochu „pověrčivá“, takže jsem toho před narozením nechtěla moc chystat. Bála jsem se, aby se narodil zdravý. Ze zkušeností také vím, že spousta předem nachystaných věcí pak nejsou k ničemu.
Ještě před porodem jsem měla v plánu půjčit si postýlku MiMi, o které jsem věděla od kamarádky. Bydlíme totiž v patrovém rodinném domě – nahoře budeme mít v ložnici pro Jonáška klasickou postýlku, ale dole v kuchyni a obýváku ho přes den také potřebuji někam umístit. Obě moje starší děti jsem měla v romantickém proutěném košíku na kolečkách, který ovšem už skončil na hromadě na podpal. Byl už starý a tak se s ním nejezdilo úplně pohodlně. Kupovat nový košík mi přišlo jako nesmysl, na těch pár měsíců by to byly vyhozené peníze.  Takže volba padla na postýlku MiMi. Tuhle postýlky si mohu půjčit, nemusím se o nic starat a pak ji zase vrátím a nebude se mi doma válet nepotřebný kus nábytku.

Půjčení MiMi snadno a rychle
Bylo to opravdu překvapivě snadné – ještě v porodnici jsem zavolala na infolinku, postýlku objednala – samozřejmě v modré barvě. Tatínek Jonáška pro ni dojel přímo do Slaného, nemáme to tak daleko, a do našeho S-Maxe se pohodlně vešla. Na druhý den po objednání už jsme měli postýlku doma a tatínek si pochvaloval, že je mohutná, pevná a stabilní. Má totiž o ten malinký uzlíček strach a postýlka MiMi mu připadala na první pohled jako bezpečné místo.